Můj příběh s dyslexii a dysgrafii: je z rozhovoru pro časopis Záhady života

V čem vidíte důležitost práce s lidmi, kteří mají poruchu učení?

Myslím, že největším problémem je v jejich případě určitá šikana a nepochopení - od neproškolených učitelů (hlavně na základní škole) i ostatních dětí. Když jim pořád někdo opakuje, že jsou hloupí, mohou mít celoživotní potíže se sebevědomím. A přestože by na to inteligenčně měli, často končí jen s výučním listem a odporem k jakémukoliv dalšímu vzdělávání. Měl jsem to kdysi stejně. V první třídě mi byla diagnostikována porucha učení dyslexie, dysgrafie. Druhou až čtvrtou třídu jsem strávil v tak zvané vyrovnávací třídě, kde nás bylo jen 10 dětí. Po návratu do páté třídy zpět na ZŠ jsem čelil posměškům spolužáků. V této době se mi hodně věnovala moje máma, která semnou každé učivo znovu probírala doma. Zatímco ostatní děti si venku hráli, já musel sedět doma a učit se. Po základní škole jsem se vyučil prodavačem ovoce zelenina. Když jsem si dělal maturitu opět jsem se setkal s problémem ve školství, a to, že mi nebylo umožněno namísto maturování z němčiny maturovat z matematiky. Nakonec jsem musel přejít na jinou školu a tam úspěšně odmaturovat. Pořád jsem měl v sobě to, že musím všem ukázat, že nejsem ten hlupák a při práci v třiceti letech jsem si musel ještě udělat i vysokou školu. A potom když už jsem měl ten papír, že jsem Bc. (mimochodem mám pajdák) přišlo velké uvědomění a to, že už vlastně není potřeba si co dále dokazovat. Díky technikám, které jsem se naučil na kurzech. Jsem nakonec našel cestu, jak tohle prokletí dokážu změnit. Umím traumatům, kterými si dyslektici procházejí, porozumět a znám cestu, jak je naučit se svým darem pracovat. I oni mají právo dosáhnout svých snů a najít dobré pracovní uplatnění ve společnosti. Nejsou prokletí - jen jsou zkrátka jiní.

A jaké je vaše původní povolání?

Moje poslední zaměstnání bylo kvalitář ovoce zeleniny pro velký obchodní řetězec. Měl jsem tenkrát pod sebou asi 50 - 60 zaměstnanců a mým úkolem bylo kromě jiného psát na počítači výkazy a zprávy, což vedlo k chronickému stresu a později i depresím. Mé obavy byly namístě - nedokázal jsem napsat ani email, v němž by nebyly závažné gramatické chyby, chybějící slova či zpřeházená písmena. Program automatických oprav nebyl dokonalí, tak jsem nad tím strávil spoustu času na rozdíl od kolegů. Uvědomoval jsem si, že nejsem šťastný, ale měl jsem v sobě ohromné množství strachu a bolesti, že lepší práci se svou „poruchou“ už nikdy neseženu. Člověk, který dyslexii nemá, si neumí ani vzdáleně představit, jak obrovské stresy může tato nevýhoda v zaměstnání, které se neobejde bez psaného slova, přinášet. Dlouho jsem se trápil, ale pak jsem se konečně rozhodl svému strachu konečně postavit. Přihlásil jsem se na kurz osobního rozvoje a po odstranění všech mích strachů, jsem poprvé přečetl celou knihu, ne proto, že bych musel, ale proto, že jsem chtěl. V té době mi bylo 33 let! Jmenovala se Bohatý táta, chudý táta od Robert Toru Kiyosaki.

Kniha mi otevřela oči a přivedla mě k myšlence, že pokud je v mém životě něco špatně, musím přehodnotit dosavadní myšlení a naučit se přeprogramovat svou hlavu. O ničem jiném to totiž není. Jsem o tom přesvědčen.

Milan Chadima